Zajímavosti

14.01.2017 19:28

V dobách Franka Abagnala…

text (jjk), L+K 17/72, ilustrační foto: (jjk) V dobách Franka Abagnala…
Stejně jako v lodní, vlakové a autobusové dopravě, i v té letecké se s jejím masivním rozvojem po druhé světové válce a především v šedesátých a sedmdesátých létech rozmáhaly různé podvůdky a podvody a i v tomto druhu dopravy se to hemžilo „černými pasažéry“. Především hlavním důvodem bylo, že rozmach letecké dopravy předběhl bezpečnostní opatření a zabezpečení letišť a letadel ani v nejmenším nedosahovalo stavu osmdesátých a devadesátých let a už vůbec ne dnešní dobu ovlivněnou 11. zářím 2001. Byly to zlaté doby všelijakých „vykuků“ z nichž nejslavnějším je bezpochyby Frank William Abagnale jr., nyní osmašedesátiletý uznávaný expert na obranu proti různým druhům podvodů s falzifikáty všech kategorií a bezpečnostní odborník. Jenže ve zmíněných šedesátých letech zamotal hlavu policiím v šestadvaceti zemích světa a svým talentem na podvody a falzifikáty se mu podařilo „vydělat“ téměř tři miliony dolarů (na tehdejší dobu hodně objemný balíček) a „pracovat“ jako lékař, advokát a dokonce pilot věhlasné letecké společnosti Pan American. Jeho životní příběh je z dnešního pohledu tak neuvěřitelný (dnes patrně už i nerealizovatelný) a zároveň dobrodružný s téměř pohádkovým happy endem, že se stal i filmovým námětem. Abagnalova kniha „Catch Me If You Can“ inspirovala amerického režiséra Stevena Spielberga v roce 2002 k natočení filmu „Chyť mne, když to dokážeš“ s Leopardem DiCapriem (F.Abagnal) a Tomem Hanksem (agent FBI Carl Hanratthy) v hlavní roli. Ale to je přecejen jiná kategorie „podvodníčků“ a „černých pasažérů“. Zlaté časy Franka Abagnala a jemu podobných jsou, jak bylo řečeno, dávno pryč a po září 2001 a při dnešních přísných bezpečnostních opatřeních sice lze čas od času proklouznout na některém letišti všemi kontrolami, ale většinou se jedná o shodu náhod - menší méně hlídané letiště, selhání bezpečnostního opatření a výskyt nějakého mimořádně talentovaného a kreativního „vykuka“ (a nebo terorismus, ale o něm není řeč). V časopisu Letectví + kosmonautika v roce 1972 vyšel článek „Nevítaní cestující“ o černých pasažérech v letecké dopravě a přinášející některé případy v té době aktuálně přihodivší se.
 
Nevítaní cestující
 
Je možné, že tenhle nadpis ně koho zarazí. Vždyť přece letecké společnosti dělají všechno možné i ne možné pro to, aby získaly cestující na palubu svých letadel proč by najednou neměly o některé ze svých klientů stát? V tom je ovšem právě háček - ne každý cestující je klientem, ne každý cestující za svou dopravu zaplatí. Všimněme si nyní ně kolika případů, které se skutečně staly a které mají společné pouze jedno - ve všech šlo o cestující, O něž letecké společnosti ani v nejmenším nestály.
 
Bludní Holanďané
 
V hale frankfurtského letiště stojí tři afričtí cestující, čekající na odlet nejbližšího spoje do Paříže. Obě letištní pracovnice, které je doprovázejí, je už velmi dobře znají. Tito cestující jsou v krátkém čase na frankfurtském letišti již pošesté. Vždycky odletěli, oblétli půl Evropy a vrátili se zpět. Na letiště do tranzitního prostoru. Dál nebyli puštěni, neboť neměli platná viza pro NSR. Šlo o cestující z jedné africké země, kteří chtěli letět do Německé spolkové republiky za prací. Jejich vláda však neměla sjednán s vládou NSR žádný kontingent o počtu pracovníků, a tak těmto třem mužům nezbývalo než podplatit příslušně senegalské úředníky a nechat si vystavit falešné senegalské doklady, neboť Senegal takovou dohodu s NSR uzavřeno a měl. Viza do NSR však neměli a počítali, že se jim je podaří získat na místě. Počítali, počítali, avšak přepočítali se. Německé pasové orgány je odmítly vpustit a deportovaly je nejbližším letem z Frankfurtu pryč. Deportovaní cestující jsou přepravo váni zdarma, a tak od tohoto oka mžiku začala velká bludná pouť těch to tří mužů po Evropě, kdy byli zdarma přepravováni a zdarma syceni, neboť žádná letecká společnost je ne mohla nechat zemřít hlady. Po Frankfurtu je vyhostil Řím a Paříž, pak znovu Frankfurt, odkud letěli zpět do místa počátku své cesty, do Dakaru. Zde ale senegalské úřady hned na letišti poznaly, že jejich pasy jsou falešné a že nejde o Senegalce. Úřady nelenily a deportovaly ony tři mu že zase zpět, odkud přiletěli, tj. do Frankfurtu. Historie se opakovala po řád dokola, letištní pasové orgány různých evropských zemí si ony tři Afričany předávaly jako Černého Petra a letecké společnosti je k malé radosti vozily zdarma po celé Evropě.
Nevím, jak celý tenhle příběh skončil. Skoro by se mi chtělo věřit jako v pohádce, že pokud nezemřeli, létají tak dosud. Pozitivně vím jen to, že brzy po téhle prvé skupině afrických Bludných Holanďanů začalo obíhat Evropou několik podobných skupin dalších.
 
Sestřičky
 
V moderní kavárně ve Wellingtonu seděly dvě mladé půvabné dívky. Jedna z nich právě sdělovala přítelkyni své zážitky z Paříže. Vyprávěla barvitě, zajímavě, a tak není divu, že její vyprávění zaujalo i ženu u sousedního stolu. Když cestovatelka skončila, povzdechla si její přítelkyně: „Jak to jenom děláš, kde na to bereš? Vždyť tys už procestovala za poslední dva roky skoro celý svět!“
„To máš jednoduché,“ usmála se cestovatelka. „Mám totiž desetiletou sestru.“
Na nechápavý pohled své přítelkyně začala vysvětlovat. Mluvila tlumeným hlasem, ale přece jen ne tak tlumeným, aby žena u sousedního stolku nezaslechla podstatné věci.
Princip byl velmi jednoduchý. Starší dívka koupila letenku jakoby pro svou desetiletou sestru, tedy s 50 procentní slevou. Jméno, uvedené v letence, od povídalo oběma sestrám. V den odletu přišla starší dívka se svou malou sestrou jako doprovod. Po odbavení si vzala palubní vstupenku a do letadla nastoupila už sama neboť z palubní vstupenky není možno poznat, zda je vydána za kupon plně placené letenky či letenky zlevněné. Létala již tak dva roky bez jakýchkoli potíží. Udala i den a linku, kterou se chystá ke své nové cestě, tentokrát do Japonska.
Zřejmě však měla být ve sdělování svých zkušeností a plánů skoupější. Měla totiž tu smůlu, že žena od sousedního stolu byla zaměstnankyní letecké společnosti Air New Zealand, a tak v určený den a hodinu byla na obě podnikavé sestřičky připravena past. Půvabná cestovatelka se do Japonska nedostala.
Stále ale není jasné, jak to prováděla při zpátečním letu, kdy s sebou sestřičku neměla.
 
Letenky Trans Africa Airways
 
Na světě existuje přes sto leteckých společností, sdružených v lATA, a mnoho dalších, které sice v lATA nejsou, ale které mají s členskými společnostmi lATA dohodu o uznávání přepravních dokladů. Ostatně, vymění-li některá letecká společnost cizí doklad za svůj, získá tím většinou přepravu na svou linku, a tak je pro ni taková transakce velmi výhodná.
Na tomto principu založilo svůj plán několik podnikavých podvodníků, kteří přišli na to, že tisknout falešné letenky je mnohem méně náročné i mnohem méně riskantní, než tisknout falešné bankovky, při čemž konečný efekt může být stejný.
Ti primitivnější falšují letenky existujících leteckých společností - hrozí tu ovšem riziko poměrně rychlého odhalení. Ti rafinovanější tisknou letenky společností, které si sami vymysleli, společností, které nemají jediného zaměstnance, jedinou linku, jediné letadlo. Přesto však je jich názvy vypadají důvěryhodně a pravděpodobně. Což např. taková Trans Africa Airways, nevypadá to na prvý pohled dost přijatelně?
S takovou letenkou se pak podvodník objeví u přepážky některé společnosti, vybere si obvykle nějakou mladou, ještě nezkušenou pracovnici a nechá si u ní svou letenku vyměnit za letenku jinou, nyní již pravou. Aby ztížil pátrání, vymění hned za rohem tuto letenku opět za jinou a tak rychle za sebou několikrát. Pokud opravdu chce letět odletí pak obvykle daleko dříve, než se v kontrolním účetním oddělení původní letecké společnosti přijde na to, že šlo o podvod. Pokud letět nechce, vrátí u poslední letecké společnosti, k níž se dostal řetězem výměn, letenku k refundaci a podaří-li se vůbec kdy vypátrat tuto sérii výměn až k jejímu poslednímu článku, je už pachatel i s penězi dávno pryč. A například taková letenka kolem světa už představuje docela slušný kapitál!
Aby se tisk letenek neexistujících leteckých společností vyplatil, je ovšem možno předkládat tyto letenky k výměně na několika místech současně nebo v krátkém časovém rozmezí, což se také v případě Trans Africa Airways stalo. Vyměněné letenky byly pak zčásti předloženy k refundaci nebo prodány se slevou důvěřivým nic netušícím cestujícím, kteří si pochvalovali, jak levně se dostanou do světa. Ovšem jen do té doby, než své letenky předložili u odbavovací přepážky! Tito nevítaní cestující nejen, že neletěli, ale ještě měli mnoho co vysvětlovat o způsobu této koupi úřadům. Podobně jako letenky se falšujI i tzv. MCO, což je vlastně poukaz na vystavení letenky, dobropis na určitou částku, kterým je možno vystavenou letenku uhradit. Zjištění a eliminování letenek, které byly vystaveny na základě falešných MCO, je ještě obtížnější než v předchozím případě.
 
Příběh skoro detektivní aneb historie Černé Zuzany
 
Mr. Stonebridge, šéf jedné z četných severoamerických cestovních agentur, přijal novou sekretářku. Již v okamžiku, kdy ji poprvé spatřil mezi ostatními uchazečkami o toto místo, věděl, pro koho se rozhodne. Ztepilá postava v přiléhavém černém svetříku a kratičké černé kožené minisukni, s perfektníma štíhlýma nohama i vším ostatním, na čem zrak unaveného šéfa u sekretářek obvykle s potěšením spočine. Černé hluboké oči a dlouhý havraní vlas jen rámovaly celkový dojem. Suzane Blacková, vzhledem i jménem Černá Zuzana.
Nelze se divit, že zájem pana Stonebridge o Černou Zuzanku brzy přesáhl meze čistě služební a přerůstal do sfér komplexnějších. Ani Zuzanka nebyla netykavka. A tak dost čas to řešil šéf se svou sekretářkou v opuštěné kanceláři důležité problémy dlouho do noci.
Jednou se probral ze spánku a z lehké společenské únavy až k ránu. Hrklo v něm dvakrát. Napřed jak se vymluví manželce. Podruhé, když pohlédl na prázdný sejf, kde měl uschovány bianco letenky. Zrovna předcházejícího dne doplnil svou zásobu a teď nebyla v sejfu ani jediná. Kromě letenek se ztratilo i validační razítko. Místo letenek našel však dopis od Zuzanky, v němž sdělovala, že se jí po něm bude stýskat, a tak že si na něho vzala malou památku. Dále ho žádala, aby případ po 72 hodiny držel v tajnosti, jinak že by jeho paní dostala do rukou určitou dosti důvěrnou korespondenci včetně některých fotografií, námětově na uvedenou korespondenci navazujících. Panu Stonebridgemu nezbylo než přání krásné Zuzany vyhovět, protože jeho paní byla na rozdíl od něho bohatá a on o rozvod nestál.
Jeho bývalá sekretářka zatím se skupinou svých společníků horlivě vyplňovala letenky, přičemž převládala finančně nejnáročnější směrování. Některé letenky byly prodány se slevou přímým zájemcům, kteří ovšem nic zlého netušili, většina jich byla podle dříve již popisovaného systému řetězově vyměňována - a to nejen v Americe - a předkládána k refundaci. Po dobu těchto tří dnů se mohli členové bandy volně pohybovat na kradené letenky po celém světě, aniž kdokoli pojal sebe menší podezření. Stejně tak mohli po celém světě na základě svých předchozích kontaktů tyto letenky prodávat. Nakonec byla sice přece jen Černá Zuzana i větší část její skupiny dopadena, ale leteckým společnostem jejich ztrátu nikdo nenahradí.
 
Praxe zlodějů dobytka proti moderní technice
 
Krádeže letenek se v poslední době staly především v Americe téměř běžnou záležitostí. Technika zlodějů je různá. Aby znemožnili identifikaci kradených letenek, mění jejich čísla, při čemž užívají osvědčených zkušeností a praxe lupičů dobytka z dob Divokého Západu. Trojka, nula a šestka na osmičku, jednička na sedmičku a podobně.
Letecké společnosti bojují proti krádežím a falsifikacím moderní technikou. Letenky některých společností jsou vybaveny zvláštní citlivou vrstvou, která reaguje na každý zásah do cifer tvořících číslo letenky. American Airlines zase používá nového pří stroje na rychlou identifikaci ukradených letenek. Kotoučová paměť pří stroje má zaznamenána čísla všech ukradených letenek nebo letenek za ně vyměněných a při prezentaci letenky u odbavení rychle odkryje případné zloděje.
Přes všechna tato bezpečnostní o patření se však počet krádeží letenek neustále zvyšuje. V živé paměti je dosud případ Američana, který na ukradené letenky proletěl křížem krážem celý svět a ačkoliv mu byla policie stále v patách, přece jen jí velmi dlouho rychlým měněním míst svého pobytu unikal. Mnozí další se pokoušejí následovat jeho příkladu.
A tak leteckým společnostem kromě problému jak získat cestující na linky vyrůstá čím dál tím víc problém, jak se zbavit neustále se zvyšující ho počtu těch cestujících, o které žádná letecká společnost zájem nemá.
 
 
text (jjk), ilustrační foto: (jjk), L+K 17/72
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Menu

Z fotogalerie

jus jus

Hlavní partneři webu

Databáze letišť

Army burza

Partneři webu

 

WebArchiv - archiv českého webu

Reklama