…tedy v době relativního uvolnění politických poměrů v tehdejším socialistickém Československu, ve druhé polovině šedesátých let se i mezi tuzemskými létavci začalo vymýšlet, jak létat poměrně levně a přitom bezpečně. A tím docela dostupným a doma na koleně vyrobitelným přístrojem mohl být vírník. O historii vírníků u nás, nebo i ve světě a to i v té zmíněné době v předokupační uvolněnější atmosféře jsme si už něco říkali v některých předchozích článcích viz. ..a zase to stříbrné vajíčko…nebo Gyrinidae?, nebo …jak nedoletět na Hanou, ale do Milovic… a nebo Znuděná kočka a skotačící vajíčko….
A tak je zcela jistě zajímavé, zalistovat v zažloutlých listech časopisu Letectví + kosmonautika z roku 1967, tedy před pětačtyřiceti lety, kde v prvním a druhém čísle najdeme povídání, za jakých podmínek si lze pořídit vírník. Radí v tom čtenářům Ing. Antonín Jílek, samostatný inspektor technické inspekce SLI (Státní letecké inspekce) a Arnošt Marek, vedoucí inspektor SLI. A podle toho také zjistíme, že ač byla doba uvolněnější, byla svázána složitými předpisy v některých faktorech jakoby nenápadně připomínajícími těm, kterými straší létavce evropská EASA v současné době….Ale ono to vlastně stejně krátce na to bylo úplně jedno. V srpnu roku 1968 přijela Sovětská armáda, po ní následovala normalizace a vírníkáři měli utrum, protože právě tento prostředek byl ideální pro možné přelétnutí tzv. "Železné opony", o což se také někteří odvážlivci pokoušeli a to nejen v Československu, ale i jiných státech "socialistického tábora"...
text: (jjk), Letectví + kosmonautika 1,2/1967