Zajímavosti

12.01.2014 20:14

Už i Praha má svého Suchoje

text,foto: (jjk) Už i Praha má svého Suchoje

Nový ruský dopravní stroj sice už před nějakým časem navštívil ostravskou lakovnu, ale na pravidelných linkách do Prahy do nedávna tento letoun chyběl. Od prosince roku 2013 však už i tuzemské hlavní město pravidelně potkává Suchoj Superjet SSJ 100-95B díky moskevské letecké společnosti Moskovia Airlines/Московия авиакомпания. Je to po dlouhé době něco nového, co ruské letecké závody vyprodukovaly, ačkoli mnohé součásti letounu nemají v Rusku svůj původ a letoun je vlastně mezinárodní spoluprací. Vzhledem k roční době se poněkud „veselejší“ obrázky podařilo pořídit až v lednu, kdy je proti předpokladům povětří připomínající spíš jaro, než třeskutou mlhavou zimu.

Do Prahy tak zatím létá z Bělgorodu Suchoj Superjet SSJ 100-95B moskevské letecké společnosti Moskovia Airlines/Московия авиакомпания. A to konkrétně letoun SSJ 100-95B výrobního čísla 95008, který spatřil světlo světa 24. prosince 2010 a první let provedl 31. ledna 2011. Letoun je vybaven dvěma motory PowerJet SA/ПауэрДжет (российско - французское совместное предприятие НПО «Сатурн»/Snecma) SaM146. Stroj nese registrační značku RA-89001a 6. června 2011 nastoupil u letecké společnosti Aeroflot s jménem M. Vodopyanov/M. Водопьянов. Od 23. srpna 2013 změnil dres a s totožnou registrační značkou se ocitl ve flotile Moskevských aerolinií a nosí jméno Valentin Vasin/Валентин Васин. Od 22. prosince 2013 se tak objevuje na nové pravidelné lince mezi Bělgorodem a Prahou.
A kde se tonto středně těžký dopravní letoun vlastně vzal, když ruské letecké fabriky se posledních dvacet let potýkají se všelijakými potížemi?  
Nápad se začal rodit v Suchého konstrukční kanceláři už na konci devadesátých let a hlavním důvodem bylo nahradit stárnoucí stroje Tu-134 a Jak-42. Jak bylo zmíněno nejde jen o ryze Ruský, ale mezinárodní projekt. U vzniku motorů byla francouzská firma SNECMA a ruská Ljulka-Saturn, ale dalšími spolupracujícími firmami byly například italská Alenia Aeronatica, francouzské firmy Thales a Imtertechnique Zodiac Group, německý Leibherr Aerospace a dále třeba Honeywell, Parker Aerospace, Hamilton Sundstrand a další. Tedy opravdu mezinárodní projekt s účastí francouzských, kanadských, německých, italských a amerických firem.
Celý projekt byl spuštěn v roce 2003 a naplánováno bylo rovnou několik verzí. SuperJet 100-60 pro 60 až 63 osob, SuperJet 100-75 pro 75 až 78 osob a SuperJet 100-95 pro 95 až 98 osob. Navíc kromě základní verze B i varianta LR s prodlouženým doletem. A verze SuperJet 100-95VIP, tedy s V.I.P. úpravou.
První Suchoj Superjet 100 vzlétl 19. května 2008, ale certifikace se protáhla až do roku 2011. Hlavním důvodem bylo několikaleté zpoždění vývoje motorů SaM146 od firmy Powerjet (společného podniku francouzské společnosti SNECMA a ruského NPO Saturn). A tak se k prvním zákazníkům a na první pravidelné linky letoun dostal nikoli v roce 2009, jak bylo původně plánováno, ale až v roce 2011. Další nepříjemnou komplikací byla fatální havárie letounu 9. května 2012 v Indonésii, kdy zahynulo kromě posádky i dalších čtyřicet cestujících, převážně z řad představitelů indonéských leteckých společností. V tomto případě se naštěstí ukázalo, že nešlo o chybu letounu, ale selhal lidský faktor na straně posádky a indonéského řízení letového provozu. Ale i přes tuto nehodu byly nové letouny do Indonésie dodány a v současné době létají SuperJet 100-95 u tamní společnosti Sky Aviation. Dále už jsou ve flotilách i dalších zemí, v Laosu u Lao Central Airlines, v Mexiku u Interjet a v Rusku u Aeroflotu, Moskovii a společnosti Jakutia a také ve verzi SuperJet 100-95LR u společnosti Gazpromavia. Ještě létal SSJ 100-95 v arménské Armavii, ale ta mezi tím zkrachovala.
A tak na konec pro pořádek SSJ100-95 pohání dva dvouproudové motory PowerJet SaM146 o výkonu 77,8 kN a rozpětí křídel má 27,80 metru, délku 29,94 metru, výšku 10,28 metru. Prázdná hmotnost letounu je 25 100 kg, maximální vzletová hmotnost 45 880 kg a maximální rychlost 870 km/h, dostup 12 500 metru a dolet 3 080 km, přičemž verze s prodlouženým doletem 4 450 kilometrů.
Nu není tato ruská novinka nijakým obrem, je to docela prcek v kategorii Embraerů, An-148 a podobně velkých, či malých letounů, ale je to stále ještě na našem nebi novinka a možná i oživení ruského leteckého průmyslu. I když proti legendám od Tupoleva, či Iljušina je to na pohled docela nuda (když jsou si holt skoro všechny letouny dnes podobné jako vejce vejci), snad jen, že i moderní ruské motory jsou proti konkurenci tradičně o něco hlasitější…
text, foto: (jjk)
 [Věnováno mé přítelkyni, která de facto jako inspirace stála za vznikem Magazínu Letiště ČR a díky níž i celý tento projekt existuje, a která t.č. bohužel vzhledem ke své vážné nemoci teprve světa běh a nejen ten letecký opět stále znovu objevuje, (jjk)]    

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Menu

Z fotogalerie

vgc vgc

Hlavní partneři webu

Databáze letišť

Army burza

Partneři webu

 

WebArchiv - archiv českého webu

Reklama