Zajímavosti

16.01.2010 18:45

Letecká pohádka

(jjk), L+K ´73 Výběr Letecká pohádka

V prosinci padla zmínka o tom, že časopis Letectví + kosmonautika, respektive nakladatelství Naše vojsko vydávalo jako přílohu tohoto periodika různé „ročenky“. A v těchto přílohách se občas objevily i zajímavé a milé článečky. Tak se tu v roce 1981 objevil Večerníček pro plachtaře a autorovi těchto řádek se podařilo objevit ve „Výběru“ roku 1973 dokonce i Leteckou pohádku. Na rozdíl od Večerníčku, kde pisatel není uveden, je pod zmíněným článečkem podpis Jarda Sinecký a k zachumelené krajině a až skoro vánoční víkendové náladě se pro malé uklidnění v hektické době taková pohádka bezpochyby hodí.

 
Letecká pohádka
 
Letectví + kosmonautika ´73 Výběr
 
 
 
Tak jsem se trochu zamyslil — vím, že své přátele o tom budu těžko přesvědčovat — ale tehdy to slyšelo celé okolí; vlastně jenom následek mého zapřemýšlení. Musel jsem totiž pořádně šlápnout na brzdy, abych zastavil alespoň několik centimetrů před sličným zadečkem růžové Dacie. Leč myšlenky se — byť zcela výjimečně — neustále vracely a nedaly pokoje. Teprve, když jednoho dne se stala silnice pro mne poněkud úzkou jsem dospěl k názoru, že myšlení nejen bolí, ale může být za určitých okolností i nebezpečné. Chtěl jsem je proto zavrhnout úplně, ale jednou večer, když jsem seděl ve své lenoše a pokuřoval, lelkoval, zevloval a lenošil, vetřela se ke mně má stará známá Myšlenka. Tehdy jsem zjistil, že všechno chce svůj čas s a prostředí. Začal jsem jí věnovat trochu s pozornosti a ona rostla, až mě přerostla a přinutila, abych napsal tyto řádky. Komu by se snad zdálo, že přeháním a že žádnou „myšlenku“ v tomto textu nemůže najít, bych rád připomenul, že jde o pohádku...
Slyšel jsem nedávno v rozhlase jednoho pána, jak povídal, že i přes svůj věk poněkud vzdálený časům pohádek, rád se k nim vrací a rád je čte. Přiznám se, že i já mám rád pohádky a vždycky mě vzruší vítězství dobra nad zlem. Poslední léta nemám mnoho času na pohádky a tudíž prožívám i málo vzrušení.
Doufám však, že se dočkám vnoučat a pak se snad vrátí i čas neohrožených hrdinů, poctivých, chytrých a vtipných, krásných princezen a na hlavu poraženého Zla.
 
Začal jsem pro jistotu již nyní listovat ve svých pamětech, připomínal si jména autorů, spisovatelů a  písařů, i tituly pohádek tu – i cizozemských. Marně jsem se však snažil nalézt jedinou, která by pojednávala o letadlech. Naproti tomu jsem se až podivil, kolik letecké tematiky v pohádkách je. Nejčastěji se, bohužel, spojuje létání s něčím nepříjemným. Tak ku příkladu velmi často přiletí drak a chce tu nejkrásnější princeznu (obvykle mu v tom zabrání prostý venkovský hoch a degenerovaným feudálům přinese trochu zdravé krve). Také čarodějnice lítají. Na koštěti a jistě v rozporu se všemi předpisy leteckých úřadů, neboť lítají v noci i za špatného počasí a určitě bez řádného vybavení a zajištění bezpečnosti provozu. Obvykle se jedná navíc o staré baby, u nichž by lékařské prohlídky odhalily takovou řadu nedostatků, že by musely dávno zanechat aktivní letecké činnosti. Ale nedosti na tomto: lítá si kdekdo a kdejak. Lítají si víly a andělé, přepravou cestujících se zabývají ptáci a létají dokonce i koně! Jedině snad koberce známé z dálné Asie se přibližují představě řádného letového provozu. Dokonce plně automatizovaného, včetně startu a přistání! Obvykle takový koberec byl ovládán počítači čtvrté generace: stačilo si jen pomyslet, že by se měla posádka přesunout z jednoho města do druhého a již byl tento myšlenkový impuls počítači zpracován a realizován. Takovéto pohádky ovšem nemohou dětské duši přiblížit leteckou problematiku, ale naopak vnášejí do ní zmatek a anarchii. Dítě podlehne zkresleným představám o nebezpečí „zhůry“ (viz drak), nebo naopak si bude představovat létání velmi jednoduché (viz koště nebo koberec). Ani novodobé pohádky jako jsou kupříkladu UFO — létající talíře apod., nepřispívají realistickému poznání a rozvoji dětského chápání letectví a aviatizace.
Rozhodl jsem se proto napravit tyto nedostatky a připravuji pro své vnoučky pohádky nové, které určitě vznítí představivost a podnítí zvědavost, jež je prvním předpokladem poznání. Jednu z těchto pohádek vám nabízím pro případ, že i vy byste chtěli na svá vnoučata působit správným směrem.
 
Za šestero dálnicemi, čtverem vodních přehrad a osmero letišti bylo deváté, velké a krásné, s širokými startovacími drahami, vysokou věží, rozlehlou skleněnou a mramorovou odbavovací halou a velikánským hangárem. A v tam hangáru žila vedle sebe dvě letadla. Jedno bylo větší a baculatější, druhé bylo malé, štíhlé. Když bylo hezky, zvláště o nedělích a svátcích, přišli mladí chlapci o děvčata, vystrkali malé letadélko, kterému říkali „Honza“, umyli je, nasytili, a pak s ním skotačili. To měl Honza nejraději. Zavrčel a frrr, Pěkně vysoko k blankytnému nebi, zlatému slunci a tam se pane dělaly kotrmelce a spirály, hned nahoru, hned dolů! Honza býval vždycky tak rozjařen a schvácen, že nechtěl ani přestat a mnohý z těch mládenců či panen měl co dělat, aby Honzíka zastavil a mohl zase uklidit a dát odpočinout. Měli se rádi Honzík a omladina. Starali se o sebe a dělali, co si na očích viděli. Bylo jim dobře. O druhé letadlo se staral zachmuřený pán, kterému říkali mechanik. Nerad ho myl a letadlo, kterému říkali „Proudolet 820“ se nijak netěšilo na příchod tohoto pána. Vlastně ani nikdy nezažilo tolik bezprostřední radosti a požitku jako jeho malý soused. Přicházívali, vlastně přijíždívali s traktorem (pan mechanik na něj nestačil, o proto si bral pomocníky) obvykle v pondělí ráno. Vytáhli ho před hangár, nalili do něho hektolitry odporné tekutiny a marš na túru. Často bývalo pryč několik dní, vracívávalo se i pozdě v noci, unavené dlouhými cestami. Po takových cestách obvykle přišel brzo ráno mechanik, všelijak ho odkrýval, prohlížel o zase dával dohromady a v zimě či dešti, za parna i nepohody nemilosrdně vytahoval před hangár a připravoval pro další a další cesty. Často záviděl tento „baculáček“ malému „štíhlounkovi“, že si pěkně odpočívá v teplém hangáru, zatím co on musí sloužit a vydělávat. Ale i malý štíhlounek Honzík někdy pošilhával po svém větším kolegovi; také by rád zase okusil vzdálené kraje, a viděl města za nočního osvětlení. Tak tu ta dvě letadla vedle sebe žila, obdivovala se vzájemně a přála si, aby si mohla někdy vyměnit své úlohy.
Lidé kolem nich byli spokojeni, že obě letadla jsou, měli je rádi, ale vůbec je nenapadlo, že by s Proudoletem mohli dělat kotrmelce, nebo Honzíka vzít na dalekou cestu! Naopak.
Jednou přišla skupinka chlapců, co měli Honzíka nejraději, byli smutní hladili ho po křídlech a vrtuli a říkali: „Tak vidíš, Honízku, náš bohatýre! Světa jsi dobýval, milióny očí se na tebe dívalo, obdivovalo tě a ještě nám jsi sloužil a nyní se musíme rozloučit! Už jsi prý starý, dech ti neslouží a kosti jsou prý na rozsypání.“ A odešli. Honzíkovi bylo líto sebe i mladých. Copak on, opravdu si užil své, ale co ti mladí!? Chtěl by jim pomoci, ale jak? Ve své bezradnosti se obrátil na většího souseda: „Slyšels?“ „Slyšel,“ odvětil poněkud zdráhavě Proudolet, protože až dosud spolu nikdy nemluvili. „Co mám dělat? „Kdybys víc jedl, byl bys větší a mohl bys lítat a vozit lidi i jako starší,“ odvětil Proudolet se špatně utajovanou směsí jakési zášti a pýchy. „Podívej se na mne co já toho sním!“ dodal po chvilce. Honzík chtěl cosi podotknou o nenažranosti a obezitě, která jistě škodí v pohybu, že pak by nemohl být dost rychlý a ani pružný a hbitý, ale měl slzičky na krajíčku a hrdlo sevřené „Jak bych jim tak pomohl?“ vzdychl po chvilce. „Ty nemáš nějaké mladší sourozence nebo děti, které bys mohl nabídnout za sebe, když půjdeš do penze?!“ „Nemám,“ povídá Honzík, „lidi se začali zajímat jen o tebe, prý jim přineseš víc užitku než já, já a můj rod jsme prý dělali starosti a lidé nemají čas se piplat se mnou a s tebou současně“ pokračoval trochu neomaleně Honzík. „Počkej, nerozbreč se mi tu, tak ty říkáš, že já jsem vlastně příčinou zániku tvého rodu?!“ „Tak trochu,“ pípne Honzík. „Nu dobrá, pomohu ti, abys viděl, že já a můj rod za nic nemůžeme! Uvidíš!“
 
Druhého dne přišel bohatý kupec ze vzdálené, velké a přebohaté země. Sluníčko svítilo, vše se třpytilo a jásalo, jako by tancovalo. Také s kupcem to jen hrálo a hned že by si koupil nějaké letadlo, aby si radostí mohl povyskočit až do nebe. Nabídli mu Proudoleta. Letěli. Rychle a rovně. Leč kupec chtěl tancovat. Snažil se k tomu přimět i letadlo, ale marně. Ne že by leccos neumělo: základům společenského letového chování ho naučili již v továrně, ale z kolegiality bylo zatvrzelé. „Jsem rychlé a spolehlivé! K tanci si však vem mého menšího přítele!“ Našeptávalo. Kupec se vrátil a byl zklamán. „Copak je? Co se stalo!“ ptali se prodávající lidé. „Ale měl jsem takovou chuť si zatancovat pod klenbou nebeskou . . . a ten bařtipoun ne a ne! Sbohem!“ „Počkejte,“ volali lidé, neboť nechtěli přijít o zlato v kapsách kupcových. „což kdybyste si zkusil tohohle prcka?!“ o ukázali na Honzíka. Kupec se zdráhavě vrátil a nedůvěřivě si prohlížel starého, ale ještě svěžího Honzíka. „Nu dobrá, uvidíme!“ Teď anebo nikdy!“ říkal si Honzík a létal jako za starých dobrých časů své mladosti. Po hodince se kupec vrátil. Jásal, byl nadšen, líbal Honzíka a tancoval ještě na zemi. „Zabalte mi jich deset s sebou! Toho tlustýho přibalte navrch! O dalších se dohodneme později ...!“ „Ale pane,“ zrozpačitěli průvodci, „my, my nemáme koktali. „Žádné ale,“ přerušil je kupec. „Nemáte-li dnes, koukejte je mít zítra, nebo bude pozdě!“ a odešel. Nezbylo, než se dát do práce. A tak byl rod Honzíkův zachován díky porozumění a pochopení Proudoleta. Inu když se křídlo ke křídlu vine …
 
(jjk), L+K ´73 Výběr, (Jindra Sinecký)
 

Menu

Z fotogalerie

Hlavní partneři webu

Databáze letišť

Army burza

Partneři webu

 

WebArchiv - archiv českého webu

Reklama